Eddie Olczyk: Mé největší vzory? Kluci z ulice, starší spoluhráči, ale i Bobby Clarke a Tom Lysiak

Většina novodobých milovníků NHL zná Eddieho Olczyka převážně z televizních obrazovek, kde legendární útočník sdílí s širokou veřejností zkušenosti nasbírané během šestnácti sezón v nejprestižnější hokejové lize světa. Populární redaktor The Hockey News Mark Malinowski vypsal pár bodů, o nichž se bývalý hráč Blackhawks, Maple Leafs, Jets, Rangers, Kings a Penguins široce rozpovídal.

Nejstarší hokejová vzpomínka: Vzpomínám si na moment, kdy jsem poprvé vlezl na led, okamžitě spadl, brečel a prosil maminku Dianu, která stála vedle povzbuzujíc mne k dalším krůčkům, abychom už šli domů. Teď jsem rád, že jsme neodešli a že mi maminka dávala další šance. (směje se) Ale postavit se poprvé na led v těch malinkých bruslích, to pro mě bylo skoro až děsivé. Takový byl začátek mé hokejové kariéry.

Hokejové vzory: Musím říci, že mými největšími vzory byli v mládí vždy starší kluci z pouličních zápasů. Později, když jsem začal v osmi letech trénovat v Chicagu klidně i s jedenáctiletými kluky, jsem se chtěl vždy vyrovnat právě jim. Když jsem byl už starší, hrozně jsem obdivoval Bobbyho Clarkea a Toma Lysiaka. To byli hráči, k nimž jsem vzhlížel ze všech nejvíce. Díky nim jsem měl neustále motivaci zlepšovat se. Ale pokud bych měl vybrat ty největší, byli to právě kluci z ulice. Když jste ještě dítě, je vždy hrozně „cool“, když vás starší kluci berou na pouličních zápasech mezi sebe.

První setkání se známým hráčem: Psal se rok 1974, mně bylo 8 let a Bobby Hull se podepisoval v jednom knihkupectví v Illionois. Fronta plná lidí čekajících na autogram od Bobbyho Hulla jako by neměla konec. Bylo to neuvěřitelné. Pak konečně přišla řada na mě, stál jsem tváří v tvář jedné z největších hokejových legend a dokonce jsem si s ní i podal ruku. Tehdy mi mou malou osmiletou ručičku málem rozdrtil, ale ono se to vlastně dodnes nezměnilo.

Nejúžasnější hokejový moment: Zisk Stanley Cupu s Rangers v roce 1994. Moje role byla tehdy sice malá, ale byl to zdaleka největší týmový úspěch, jehož jsem byl součástí.

Nejbolestivější moment: Nejbolestivější? Vykloubený loket? Dvě zlomeniny jařmových oblouků? Mluvíme pouze o těchto bolestech, nebo i o těch pocitových? (směje se) Ale úplně nejbolestivější zranění byl ten vykloubený loket. Hrál jsem tehdy za Winnipeg. Vedli jsme 4:0. Craig Simpson z Edmontonu upláchl do samostatného úniku a já se ho snažil dostihnout. Mimochodem tehdejší generální manažer Jets Mike Smith mi poté řekl, že to bylo snad poprvé, co jsem se vrátil. „Simmer“ se zastavil skoro až v bráně a v ten moment jsem do něj narazil tak nešťastně, že jsem si vykloubil loket. Tehdy jsem prožíval možná nejlepší sezónu ve své kariéře. Myslím, že jsem byl tehdy dokonce šestý v kanadském bodování NHL. Bolestivé? Dvojnásobně. Další moment, který jsem opravdu těžce nesl, byla moje výměna z Chicaga. Poprvé jsem byl vyměněn. Z mého rodného města do Toronta. Poté musím ještě jmenovat rok 2000. Tehdy jsem ukončil kariéru, což pro mě bylo také strašně těžké.

Nejtrapnější moment: Nejtrapnější… dobrá otázka. Asi vlastní gól. Tehdy ve Winnipegu, chytal nám zrovna Bobby Essensa, který je dnes trenérem brankářů v Bostonu. Hráli jsme doma proti Hartfordu a měli jsme přesilovou hru. Obránce mi nahrál na pravý kruh pro vhazování, chtěl jsem mu ho vrátit za bránu, ale poslal jsem ho přímo za Boba. (směje se)

Nejdivnější zápas: Jednou jsme hráli s Torontem v Los Angeles a trénoval nás John Bruphy. Když šel ze šatny na lavičku, praštil se o jeden z betonových nosníků. Byl celý od krve, ale odmítal jakoukoli zdravotní pomoc. Takže tam celou třetí třetinu stál, třísnil si krví svůj šedivý oblek a na jeho bílých vlasech byla jedna velká krvavá skvrna. Říkal jsem si: Jsem vážně v NHL? Myslím si, že jsme tehdy dokonce vyhráli. Pamatuji si, jak tehdy Bernie Nicholls projel kolem střídačky, zahlédl krvavého Bropha a zařval: „Co se sakra stalo?!“ Hodně divný příběh, ale pravdivý.

Nejoblíbenější stadion: Jsem ze staré školy, takže řeknu staré Chicago Stadium. Pak jsem měl hodně rád Madison Square Garden, na tu halu nezapomenu už jenom vzhledem k zážitkům při zisku Stanley Cupu s Rangers. Skvělá byla i Boston Garden, z každého rohu byl cítit hokej. Dobré vzpomínky mám i na Joe Louis Arenu, v té se mi vždycky dařilo, tak asi proto. Opravdu skvělá hala. Rád vzpomínám i na „Igloo“ (Pozn.redakce: „The Igloo“ je přezdívka pro Civic Arenu, později Mellon Arenu, v níž do roku 2010 působil tým Pittsburgh Penguins). V této aréně jsem působil jako hráč, trenér i komentátor. Tam jsem toho zažil opravdu hodně. Když se hala v roce 2011 bourala, hodně mě to vzalo. Mám na ní úžasné vzpomínky.

Gól, na který nelze zapomenout: Nikdy nezapomenu na svou první branku v NHL. Bylo to proti Detroitu v dresu Blackhawks. Poté mi navždy utkvěl v paměti rozhodující gól v prodloužení také proti Red Wings. Hrál jsem v Torontu a bylo to play off v osmaosmdesátém. 1988, nebo 1989. Asistoval mi tehdy Börje Salming. Skončilo to 6:5 a já tím gólem dovršil hattrick.

Nejvtipnější hráč: Teda, jednoho rozhodně nevyberu. Glen Healy, Marc Bergevin, Keith Tkachuk, Ray Ferraro a Kevin Stevens – to je moje nejlepší pětka.

Nejvtipnější hokejový moment: Hrál jsem s Rayem Ferrarem v Los Angeles (1996-97). Měli jsme v týmu kluka, který se jmenoval Kai Nurminen. Ten si na tři měsíce poranil stehno, a tak jsme mu tak začali s Rayem říkat. Takže jsme hráli v jedné formaci já, Ray a Stehno. Jednou na mě křikl: „Eddie, já jsem Kai, ne Stehno!“ „Já vím, Stehno,“ odpověděl jsem pohotově. Ten kluk neměl vůbec páru o tom, proč mu tak říkáme a dost ho to štvalo. Po jednom střídání jsme přijeli všichni tři na střídačku a Stehno si vzal slovo: „Rayi, ty jsi mě neviděl? Stál jsem tři metry za tebou!“ Ray se na mě otočil a řekl: „Jak dlouhé jsou tři metry?“ Vůbec jsem nevěděl, co mu na to mám říct, a tak jsem se začal strašně smát. „Už buď zticha. Když tě uvidím, dám ti to, Stehno,“ dodal Ray. Málem jsem umřel smíchy. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. (směje se)

Nejbližší přítel: Ron Francis. Pak je tu ale hodně kluků, se kterými jsem stále v blízkém kontaktu. Troy Murray, Denny Savard, Keith Tkachuk nebo Glen Healy. Sice jsem nikdy nehrál s Brianem Engblomem nebo Keithem Jonesem, ale s oběma jsem si vytvořil pevný přátelský vztah. Všichni jsou jako mí bratři. Nezapomenu ale ani na svého bývalého spolubydlícího Marka Osborna.

Nejoblíbenější sport kromě hokeje: Jednoznačně dostihy. A z těch populárních sportů asi baseball.

Užij si zábavu a radost ze hry u Fortuny

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter