Jed Ortmeyer: Ten pocit umřít pro hokej

„Seděl jsem na vyšetřovně v nemocnici. Byl jsem napnutý jako struna, ačkoliv jsem se snažil být v klidu. Vždyť to byla jen bolest na hrudi. Týmový lékař navíc tvrdil, že to určitě bude jen dehydratace nebo natažený sval. Znovu a znovu jsem si v duchu říkal, že má určitě pravdu,“ popisuje ve své fascinující zpovědi pro The Players´ Tribune bývalý útočník NY Rangers, Nashvillu a San Jose Jed Ortmeyer.

Byl jsem tehdy na vrcholu své kariéry. Hrál jsem NHL za newyorské Rangers. Zranění jsou nedílnou součástí hokeje a já jsem nebral ohled na to, co mi říká moje tělo, chtěl jsem být jednoduše co nejdřív na ledě. Když mi tak zdravotní sestra odešla vyhodnotit nějaký test, který jsem absolvoval, byl jsem si jistý, že až se vrátí, řekne mi, že je všechno v pořádku. Ano, tak to přesně bude. Jenže…

Jenže, co ta krev?

Den předtím jsem se totiž probudil a začal jsem do dřezu vykašlávat krev. Udělal jsem to, co dělá každý, když se bojí. Zavolal jsem své matce.

„Jede, zavolej hned vašemu trenérovi,“ říkala a já jí odvětil: „Nemyslím, že je to kdovíjaký problém, vždyť je po půlnoci.“ „Je jedno kolik je hodin. Zavolej mu teď hned!“ naléhala.

Říkal jsem si: „Vždyť je to máma. Všechny mámy přehánějí, i když je to zdravotní sestra z kardiologie. Vyspím se z toho. Budu v pohodě.“

Jenže pak jsem se ráno probudil a sotva jsem dýchal. Tak jsem volal trenérovi, ten pak volal klubovému doktorovi a ten mě hned poslal do nemocnice.

Tak jsem seděl na té vyšetřovně, čekal na výsledky testů a myslel na krev ve dřezu.

Po chvíli přišla jedna ze sester. Nechtěla mi nic říct, namísto toho mi dala pusu na tvář. Nijak jsem nepanikařil, protože během své hokejové kariéry jsem se s nemocničním personálem často vídal. Jenže pak přišla další sestra, která mě mlčky objala. Když odcházela, všiml jsem si, že má v očích slzy.

„Co se děje?“ zeptal jsem se pološílený strachy. „Bude vás chtít vidět lékař,“ hlesla jenom.

„Do háje,“ pomyslel jsem si. „To bude velký problém, když mi sestry nechtějí nic říct.“

No a pak přišel doktor. Pamatuju si do detailu, jak zavřel dveře a sedl si vedle mě. Jakoby ze mě v tu chvíli vysál život.

„Máte plicní embolii,“ řekl. „Krevní sraženiny v obou plicích.“

Vysvětlil mi, že krevní testy odhalily vzácnou poruchu, genovou mutaci, která způsobuje, že mám hustší krev než normální člověk, což vede k tvorbě sraženin. Léčba takové poruchy mimo jiné znamená, že při jakékoliv zdravotní újmě s krvácením, by mohlo dojít k fatálním následkům.

Těm lékařským řečem jsem příliš nerozuměl. Zajímalo mě jediné.

Rodina? Přátelé? Ne!

„Kdy zase budu moct hrát hokej?“ zeptal jsem se.

„Máte dvě sraženiny přímo u srdce. Popravdě divím se, že jste ještě naživu,“ odvětil mi doktor.

„OK. Kdy ale budu moct zase trénovat?“

„Jede, vaše hokejová kariéra skončila. Pokud nechcete na ledě umřít.“

Možná, že mi potom ještě něco říkal, ale to už jsem nevnímal. Přikývnul jsem, ale myšlenkami jsem byl v Madison Square Garden. Přemýšlel jsem, jak se co nejdřív vrátit na tamní led.

Někde se umřít musí a tam by to špatné nebylo…

Každý, kdo se zajímá o sport, určitě zaregistroval řadu případů, kdy se sportovec potýkal s krevními sraženinami. V hokeji to byl naposledy třeba Steven Stamkos, který kvůli nim zmeškal podstatnou část minulé sezóny nebo Pascal Dupuis. Ten musel dokonce do předčasného hokejového důchodu. V basketbalu se zase Chris Bosh z Miami Heat vrátil na palubovku navzdory důraznému varování lékařů…

Pokaždé, když se sportovec rozhodne pokračovat ve své profesi navzdory potenciálně život ohrožující situaci, lidi napadne, proč to dělá. Nemohu mluvit o jiných, ale můžu se s vámi podělit o tom, co se odehrávalo v mé hlavě.

Od tří let jsem měl jeden jediný sen. Hrát NHL. Každý den jsem se probouzel dřív, než vycházelo slunce, abych šel na trénink. Hrál jsem v jediné hokejové lize, která je ve státě Nebraska. O vánocích a při každé oslavě narozenin jsem si přál části hokejové výstroje namísto hraček či videoher. Využil jsem každou píď svého dresu, abych na něj umístil reklamní nášivky s podniky v Omaze.

(Vážně, pokud si myslíte, že dresy ve finské lize mají až přespříliš sponzorských log, měli byste vidět můj dres.)

A hlavně jsem cvičil. Veškerý svůj volný čas jsem obětoval drilu s myšlenkou, že jednoho dne si zahraju NHL.

Takže, když jsem se pak po čtyřech tvrdých letech v Michiganu dostal k New York Rangers, doktoři budou muset přijmout fakt, že jim třeba jednou nezbude nic jiného, než že stáhnou dres z mého chladného mrtvého těla.

Můžete si myslet, že přeháním, nicméně zkuste si to představit: Vcházíte do šatny slovutných Rangers (bylo to v přípravném kempu 2003). Vedle vás sedí hráči jako Mark Messier, Brian Leetch, Eric Lindros, Pavel Bure, Alexej Kovaljov, Petr Nedvěd a později Jaromír Jágr.

Ostatně, vzpomínám si na první rozhovor s Jágrem:

Všichni kromě něj už po tréninku odešli z ledu. Já jsem si plnil své povinnosti bažanta, když jsem sbíral puky rozházené po kluzišti.

Bruslil kolem mě a povídal přitom: „Ty jsi Jed, že jo?“

„Paráda, ví, jak se jmenuju,“ říkal jsem si v duchu.

„Nezastřílíš si se mnou?“ zeptal se mě.

A já na to: „Jo, jasně,“ odpověděl jsem prostě, ale v hlavě mi to nadšením vřelo.

Tak jsme stříleli na branku a on se mě přitom dál ptal: „Odkud jsi?“

„Z Nebrasky.“

„Hrají tam vůbec hokej?“

„Ha ha, snažíme se.“

Pak se Jágr zastavil, přestal pálit puky a o něčem přemýšlel. Najednou se mu rozzářily oči: „Cornhuskers. To je dobrý fotbalový tým.“

Tehdy jsem si asi naplno uvědomil, že jsem opravdu v NHL. Trénuju s Jágrem a bavím se s ním přitom o Cornhuskers.

Hokejového nebe jsem se ale dotknul o pár dnů později.

V listopadu jsem byl povolán k hlavnímu týmu, načež jsem si během čtyřzápasového tripu odbyl premiéru v NHL. Následoval můj první mač v Madison Square Garden. Do jeho konce zbývalo pár minut. Hráli jsme oslabení, když nám rozhodčí vyloučil dalšího hráče. Strhující závěr duelu jsme tak měli odehrát dvojnásobně oslabeni. A pak se to stalo. Glen Sather (tehdejší trenér Rangers) zavolal moje jméno a já jsem bez zaváhání skočil na led. Nevnímal jsem řev 20 tisíc lidí, není čas něco takového zpracovávat, jen jsem se snažil hrát hokej, jak nejlépe umím.

Tak jsem tam šel a dělal svoji práci. Zablokoval jsem první střelu, pak druhou, třetí a na konci svého střídání jsem získal a vyhodil puk z našeho obranného pásma. Když jsem se vrátil na střídačku, usedl na lavici a snažil se popadnout dech, celý tým stál na nohou, všechny ty legendy, které jsem předtím jmenoval, mi uznale plácali po zádech, diváci šíleli.

Jenže to není to, pro co jsem byl ochoten zemřít.

Po tom vyhraném zápasu, když trenéři odešli ze šatny, si mě vzal stranou Mark Messier: „Hele, moc se mi líbilo, jak jsi dneska bojoval. Od teď jsi čestný "Western Canadian Grinder". Slyšíš to ode mě, tak je to oficiální.“

To mi řekl Mark Messier! Kapitán kapitánů! Večer co večer jsem po jeho boku bojoval, jak nejlépe jsem dovedl a on přitom se mnou sdílel moje nadšení.

Nic lepšího v životě neznám.

Pro tenhle pocit jsem byl ochoten umřít…

Takže po pár hodinách, co jsem odešel z té proklaté nemocnice, jsem začal spřádat plán, jak se co nejdřív vrátit na led.

Na konci srpna 2006 mi byly diagnostikovány krevní sraženiny způsobené krevní chorobou. Další čtyři měsíce jsem s lékaři a trenéry hledal způsob, jak hrát opět vrcholově hokej a… No jednoduše, najít způsob jak hrát a neumřít přitom na tréninku nebo při utkání.

Měsíce jsem trénoval sám, tak abych po nějakém zásahu pukem nebo holí nevykrvácel, což samo o sobě byla pořádná otrava. Avšak už v lednu 2007 jsem mohl uskutečnit svůj návrat. Musel jsem tedy předtím podepsat nějaké prohlášení o tom, že jsem zcela odpovědný zato, pokud by se mi něco stalo. Rychleji jsem se snad nepodepsal…

Léky na ředění krve jsem musel brát přesně po dvanácti hodinách. Po každém zápase jsem musel nafotit modřiny a utržená zranění. Když jsem měl volno, bral jsem dvojnásobné dávky, protože bylo větší riziko pravděpodobnosti tvorby krevních sraženin.

Ta léčba byla sice jako osina v zadku, ale hrál jsem hokej. Sezónu jsem odehrál se 41 zápasy. V playoff jsme vypadli ve druhém kole, ale já jsem se tehdy cítil neporazitelný. Vždyť mi před časem vytáhli takřka ze srdce dvě krevní sraženiny a já to nejenže přežil, ale vrátil se k hokeji.

Jenže, zrovna v takové euforii jsem si potřetí v kariéře vážně poranil koleno, což byl s mojí diagnózou velký problém. Do hrudi mi musely být implantovány speciální filtry, tak, aby případné sraženiny neohrožovaly moje hlavní orgány.

Doktoři mi opět řekli, že už v žádném případě nebudu moct hrát hokej. Tentokrát definitivně. Jenže, jen jak jsem po několika měsících zrehabilitoval koleno, přesvědčil jsem vedení Predators, kam jsem byl před zraněním vyměněn, abych mohl znovu hrát.

Technicky vzato to nebyl problém, byl jsem stále pod smlouvou, tak jsem jen podepsal další papír a další prohlášení. V létě jsem se poté stal Žralokem. Pro představitele Žraloků jsem byl levný a tak mi dali šanci. Podepsal jsem zase nějakou výjimku, prohlášení… No však už to znáte.

V příštích několika letech jsem putoval mezi NHL a AHL. Ze San Jose do San Antonia. Houston. Minnesota. Zase zpět do Houstonu. A pak do Minnesoty. A na závěr… Zpátky do San Antonia.

Od zjištění mého onemocnění uběhlo deset let a já jsem pořád hrál profesionálně hokej, i když každý rok nastaly nějaké komplikace, nějaké nové zranění. Lidé mně blízcí chtěli, abych přestal a postupem času to chtění přešlo takřka k žebrání.

Proč? Proč?

Hokej byl všechno, pro co jsem od svých tří let žil. Život mi bez něj připadal bezvýznamný. Možná by i zůstal, kdyby mi do něj "něco" nevstoupilo a já se konečně probudil.

„Posaď se,“ řekla mi moje žena Maggie. „Mám pro tebe překvapení.“

Byli jsme zrovna v San Antoniu. Za chvíli jsme měli být na letišti, protože do konce sezóny zbývaly ještě dva měsíce a Maggie měla letět domů do Nebrasky. Ale navzdory tomu jsem ji poslechl.

„Zavři oči.“

Zavřel jsem oči.

„Natáhni ruku.“

Natáhnul jsem ruku a ucítil takovou tu plastovou věc.

„Otevři oči.“

Ještě předtím, než jsem je otevřel, mi bylo jasné, že je to těhotenský test. Měli jsme jen chvilku, ale já cítil, že se všechno změnilo.

Za pět minut jsem manželku už odvážel na letiště. Po dobu, co byla pryč, jsem měl čas na rozmyšlenou. Plně jsem si uvědomil, že ty dva měsíce, jsou poslední dva měsíce mojí hokejové kariéry.

Už když jsem jí však odvážel, měl jsem ve svém nitru takový nával emocí, že jsem musel dokonce na několik minut odstavit auto a jen tak přemýšlet o své budoucnosti.

Tehdy jsem už věděl, že v zájmu rodiny končí můj hokejový život.

Každý sportovec mi dá jistě zapravdu, že časové okno, kdy se sportem dokáže živit, je podstatně kratší, než to které do něj vložíte. Nemůžu říct, že jsem hokej opustil bez lítosti, ale jsem rád, že jsem v sobě našel dostatek sil tak učinit. Moje přítomnost taky mohla být drasticky odlišná.

Hokej byl celý můj život. Bývala to jediná věc, kterou jsem opravdu miloval a jediná věc, o které jsem byl přesvědčený, že jsem ji dělal dobře. Nebál jsem se smrti, bál jsem se toho, že jednou přestanu hrát.

Vím, že se najdou lidé, kteří si zaťukají na čelo, nepochopí, proč jsem to dělal, proč jsem deset let skákal do střel, hrál tenhle tvrdý sport a to vše s vědomím, že stačí jeden špatný pohyb a můžu být mrtvý. Vím, že si o mně myslí, že jsem naivní, nezodpovědný nebo snad dokonce hloupý a já takové lidi zato rozhodně neodsuzuju.

Jen se snažím být upřímný. Ať už hrajete s krevními sraženinami, polámanými kostmi nebo s otřesem mozku, vždycky je zatím schována jedna jediná otázka: „Kdo budu, když tohle skončí?“

Když jsem ukončil kariéru, učinil jsem tak s očima otevřenýma dokořán. Byl jsem si jistý, že smysl svého života brzy naleznu ve své rodině. A tak se i stalo. Těším se, až se mě děti zeptají: „Tati, čím jsi býval?“ A já jim odpovím: „Byl jsem čestný Western Canadian Grinder!“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter