Když hvězdy nepřejí. Srdcař Dupuis zápolí s krevní sraženinou. Jednou se vrátím, hlásí

Je to ještě poměrně nedávno, kdy se naposledy útočník Pittsburghu Pascal Dupuis proháněl na ledě. Postupem času však Dupuis začal pozorovat na svém těle zvláštní symptomy, které jej přesvědčily o nutnosti lékařské pomoci. Diagnóza zněla jasně. Krevní sraženina na plíci odstavila Dupuise na dlouhou dobu mimo hokejový život a není jisté, zda jej ještě někdy pustí zpět do hry. Pascal si ale konec ani v nejmenším nepřipouští. Nyní je mu 35 let, a přestože stále bojuje se svým tělem, hrdě prohlašuje. „Jednou se uzdravím a vrátím se do NHL!“

Psal se rok 2013, hráči Penguins zrovna hráli venkovní zápas v Ottawě, když Sidney Crosby po střetu s protihráčem zasáhl při svém pádu také nohu Pascala Dupuise. Pascal v tu dobu nestál zrovna nejpevněji na svých bruslích a po střetu s Crosbym se ocitl na ledě se zraněnou nohou. Pohled do jeho obličeje nevěstil nic dobrého, přesto útočník Penguins zatnul zuby a i po přivolání týmového lékaře dojel na střídačku na jedné noze.

Přestože většina hokejistů by takovou bolest nevydržela a uvítala by pomoc nosítek, Dupuis se řídil zásadou svého otce, kterou dostal jako malý kluk. „Můj otec měl takové pravidlo, když jsem byl malý. Dokud nemáš obě dvě nohy zraněné, nikdy nelež na zemi. Takže jsem odbruslil na střídačku po jedné.“

Jako by tuto zarputilost měl Dupuis zakořeněnou hluboko v rodině. Život už pro něj několikrát přichystal velkou bolest, už od mala byl však vychováván jako člověk, který musí za každé situace zatnout zuby. Když měl Dupuis týden před operací zraněného kolene dodržovat především klidný režim, nevydržel zkrátka sedět doma u televize, a tak se rozhodl zvýšit si kondici při běhu na rotopedu.

Myslel jsem na zlomené žebro, nenapadlo mě, že by to mohl být tak vážné

Zhruba v půlce tréninku však začal cítit bolest na hrudníku a okamžitě se mu vybavil moment ze zápasu v Ottawě. „Napadlo mě, že bych mohl mít zlomené žebro, i s tím už jsem však v minulosti hrál, a tak jsem to nebral nijak vážně a normálně jsem trénoval dál.“ Jenže o pár dní později začal Dupuis v noci také kašlat a přestože jeho manželka jej přemlouvala k návštěvě doktora, s železným klidem několikrát odvětil, že je to jen rýma.

Dupuis neměl nejmenší zdání o tom, že se s jeho tělem začíná dít něco špatného. Kašel ani po pár dnech neustoupil, a tak se Pascal přeci jen rozhodl navštívit nemocnici. Tam se Dupuis poprvé seznámil s existencí krevní sraženiny a na výzvu doktorů musel podstoupit řadu speciálních vyšetření. Doma však o zdravotních potížích vůbec netušili.

„Co jsem měl doma říct? Hej všichni, skočme teď do auta a zavezte tatínka do nemocnice! Nechtěl jsem nikoho děsit,“ popisuje Pascal Dupuis, který raději podstoupil vyšetření, aniž by o tom kdokoliv věděl. V místnosti na něj čekala řada doktorů, což Dupuise právem vyděsilo.

Po řadě analýz čekal na vyřknutí svého osudu a poprvé mu začalo docházet, že jeho kariéra může být v ohrožení. Diagnóza krevní sraženiny na plíci obavy Dupuise potvrdila. „Řekli mi, že po tom střetu v Ottawě se mi začala špatně prokrvovat plíce a začala pomalu odumírat. Na taková slova není nikdo nikdy připravený.“

Něco zasáhlo moje tělo jako blesk, kluci na mě koukali, lhal jsem, že to byla jen křeč

Bylo jasné, že Dupuis v nemocnici pár dní zůstane, avšak i přes děsivou situaci nasadil ocelovou tvář hokejisty a začal s doktory komunikovat. „Říkal jsem si, OK, cokoliv, hlavně ať mi řeknou, za jak dlouho budu moct hrát hokej. Zní to asi šíleně, ale takhle jsme my hokejisté vychováváni uvažovat. Já se dostal do NHL jako volný hráč, bez draftu, takže jsem připravený projít třeba i zdí.“

Dupuisovi trvalo poté šest měsíců, aby se dal dohromady s poraněnou nohou a krevní sraženinou na plíci. Je to nejspíš šílené, ale za celou tu dobu o zdravotních problémech Dupuise nevěděli ani novináři, dokonce ani jeho vlastní spoluhráči. Pouze rodina. Pascal se snažil o rychlý návrat na led, ve 34 letech musel pracně dohánět kondici , a i když se postupně se všemi nástrahami dokázal vypořádat, přišla další rána.

Během tréninku před zápasem s Winnipegem totiž Dupuis ucítil opět bolest. „Stál jsem na středovém kruhu, když mé tělo zasáhlo něco jako blesk. Začal jsem lapat po dechu a hrudník mě začal pálit. Říkal jsem si, nemám infarkt?“ Infarkt to naštěstí nebyl, přesto bylo jasné, že s Dupuisem není něco v pořádku, ani v tomto případě se však spoluhráči nic nedozvěděli, přestože ho viděli v bolestech.

Tohle bych nikomu nedoporučoval, ale dalších pět utkání jsem odehrál bez třetiny svých plic

„Kluci na mě koukali. Lhal jsem a řekl jsem, že jsem dostal kreč do svalu na noze. Nazývejte mě hlupákem, ale o tomhle jsem neřekl původně ani spoluhráčům, ani trenérům, ani své ženě. Ten hokejista ve mně si říkal – nic ti není. Prostě jsem měl v hlavě zafixované, že jsem osm měsíců trénoval po zranění kolene a vše ostatní bylo vedlejší. Bylo mi 35 let, tak to prostě je.“

Bez uvědomění kohokoli odehrál Pascal Dupuis ještě dalších pět zápasů v NHL. „Tohle bych nikomu nedoporučoval, ale následujících pět utkání jsem odehrál bez třetiny svých plic. Do toho mě šíleně bolelo koleno, tak jsem si od doktora vyžádal léky proti bolesti.“

Pascal zkrátka nalhával sám sobě, že je v pořádku. Nechtěl opět přerušit svou dlouho trať za návratem do NHL. Nakonec však zvítězil rozum, navštívil lékaře a ti potvrdili další sraženinu krve na jeho plíci. „V tu chvíli mě to zničilo, zavolal jsem své ženě, že je nejspíš konec.“

Může to trvat šest měsíců, rok nebo dva. Jednou se ale do NHL vrátím

V rodině se Pascal dočkal obrovské podpory přesto, že svůj zdravotní stav dlouho tajil, a to dokonce i sám sobě. Nevyhnul se však vážnému rozhovoru, po kterém musel vše vysvětlit. „Je lehké říci, že žena a vaše rodina je na prvním místě. Jenže mentalita hokejového hráče spočívá v tom, že si nikdy nepřipouštíte, že jste zranitelní jako normální člověk. Nikdy nepřiznáte bolest, zvláště, když o ni nikdo neví.“

Podpory se Dupuis dočkal i v týmu Penguins, kde dostal možnost navštěvovat všechny klubové mítinky a být co nejvíce součástí mužstva, přestože nemohl hrát. Těžko říct, zda-li Pascal Dupuis zvládne další návrat na led, jestli opět překoná osud, své vlastní zdraví. Bude ještě stačit rychlosti a nasazení v NHL? Jen čas ukáže. Doposud všem dokázal, že Dupuis se nenechá zastavit ničím, on prostě hokej miluje.

„Je mi 35 let. Vím, že nemám už moc času. Ale už se dostávám pryč z tohoto vězení, kvůli kterému nemůžu hrát. Nezajímá mě, jestli to bude trvat šest měsíců, rok nebo dva. Uzdravím se a znova budu hrát v NHL,“ uzavřel Dupuis svůj dosavadní příběh jako muž se srdcem na správném místě.



Celý příběh Pascala Dupuise si z pohledu samotného hráče můžete přečíst v originální angličtině zde.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter