Vidlácké chování? Minulost, dušuje se Roy. Cituje syna, díky trénování se cítí naživu

Patrick Roy na střídačce newyorských Ostrovanů? Je to nezvyklý pohled. Obdobný jako na Martina Brodeura mezi třemi tyčemi St. Louis Blues. Nevyzpytatelné jsou cesty hokejových velikánů. Co Roye vedlo k tomu, že si plácl s Isles? Proč mu trval návrat do NHL tak dlouho? A nebudou se opakovat jeho výlevy vzteku? Za jeden takový kdysi vyhlásil slavného St. Patricka trenérský rutinér Bruce Boudreau. "Tohle bylo vidlácké chování, jako z nějaké vesnické ligy."

Roy?

Gólmanská legenda i velezkušený kouč na juniorské úrovni. Když v ročníku 2013/14 vyhrával jeden zápas za druhým s Coloradem, zdálo se, že může být i nadmíru úspěšný "lodivod" také v NHL. Vždyť coby novic získal Jack Adams Award.

Rozšířil tak svou epickou sbírku trofejí, v níž má jako jediný smrtelník trio cen Conna Smythea.

Jenže další dvě sezony u Lavin už postup do play-off nepřinesly a Roy se rozešel se svým osudovým klubem ve zlém. Rezignoval jen dva měsíce před začátkem základní části, jak na post kouče, tak na pozici viceprezidenta hokejového úseku.

A daň za to byla ohromná. Sedmileté čekání na návrat do NHL. "Nebyl to nejlepší způsob, jak skončit, pochopil jsem, že se takhle věci dělat nedají," říká Roy střízlivě. Uvědomil si, že mu právě nevhodně načasovaná rezignace na dlouho zabouchla dveře.

"Když jsem z Colorada odcházel, myslel jsem si, že mi brzo zazvoní telefon. Ale nabídky nepřicházely. Rozumím proč, poučil jsem se." A došlo mu toho víc. "Byl jsem tak trochu snílek, u Avs jsem si toho naložil moc."

Co se u Roye za těch sedm let změnilo? Je jiným trenérem? "Jako den a noc," glosuje, jaký je rozdíl mezi tím, kým byl v roce 2016, a jeho současným já. "Naučil jsem se mnohem více respektovat řemeslo, zakládám si na vztahu s hráči, snažím se jim pomoct."

Ikonický brankář vnímá, že doba je jinde. "Díky tomu, že jsem v posledních letech opět koučoval mladé kluky, tak vím, že dnešní hráči jsou úplně jiní než ti, s jakými jsem kdysi hrával. Chce to jiný přístup, člověk se musí přizpůsobit. A já jsem rád, že jsem to dokázal."

Má za to, že se výrazně posunul. Divoké výstupy od něj už čekejte v mnohem menší míře, bere to jako minulost. Snaží se krotit, udržet na uzdě své horkokrevné já. Naučil se, že je dobré se občas držet zpátky. Že nemusí na střídačce být pořád slyšet. A že méně je někdy více.

Co se ovšem nezměnilo, je zápal, s jakým pracuje. Čiší z něj nadšení. Popsal to slovy, které rezonují v dosud největším hitu jeho syna Jonathana, skladbě Keeping me alive se 117 miliony poslechy jen na YouTube. "Koučování mi dává pocit, že jsem naživu."

Cítit je z něj také vděk, moc a moc si považuje, že nakonec druhá šance přišla. Byť na poněkud nečekané adrese. "Ta nabídka mě nadchla," tvrdí. Zaujala ho výzva od GM Loua Lamoriella: dovést tápající tým do vyřazovacích bojů, s věhlasným funkcionářem našel společnou řeč.

Newyorskou štaci odstartoval vítězně, co při debutu prožíval? Čtěte tady.

Užij si zábavu a radost ze hry u Fortuny

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter