Willie O’Ree: Bariéra

Lidé by neměli být odlišováni podle barvy pleti, bohužel v historii bylo toto téma velice ožehavé a významně zasáhlo i sport. Bůh ví, kolik talentovaných sportovců bylo zatraceno pouze kvůli barvě pleti. Některým se ovšem podařilo vymanit ze spárů zaslepené společnosti. Takovým sportovcem byl i Willie O’Ree, vůbec první černošský hokejista, který nastoupil do utkání NHL. On sám se nyní na serveru The Players‘ Tribune rozpovídal nejen o černošské bariéře ve sportu.

Psal se rok 1949, mně bylo 14 let a s týmem z mého rodného města jsem vyhrál juniorský šampionát. V baseballu.

Jako odměnu za vítězství jsme dostali výlet do New Yorku. Viděli jsme Radio City Music Hall, vyškrábali se až na střechu Empire State Building a chodili po Coney Islandu.

A samozřejmě jsme dělali hromadu dalších úžasných věcí.

Ale co bylo hlavní, měli jsme se setkat s Jackie Robinsonem.

To se nám poštěstilo v poslední den našeho výletu, ihned poté co Dodgers odehráli zápas v Brooklynu. Jackie prolomil v roce 1947 černošskou bariéru v baseballu a pro nás je obrovskou sportovní ikonou. Koukali jsme na zápas, jeden kluk šťastnější než druhý. Zápas skončil a bylo to tady.

Přišel čas setkat se s Jackiem.

Celý tým se za ním rozeběhl. Seřadili jsme se pěkně do řady. Koukal jsem, jak Jackie postupně přichází k mým spoluhráčům a třese jim rukou. Někdy to bylo potřesení a úsměv, jindy k tomu přibylo ještě pár slov. To čekání mi připadalo jako věčnost, nakonec však Jackie přišel ke mně.

„Moc mě těší, pane Robinsone,“ začal jsem. „Já jsem Willie O’Ree.“

„Rád tě poznávám, Willie,“ odpověděl Jackie a potřásl mi rukou.

Usmál se a já si pak uvědomil, že se posune k dalšímu spoluhráči. Lehce jsem se k němu naklonil.

„Hraji baseball,“ řekl jsem se zvýšeným tónem hlasu. „Ale ze všeho nejvíc miluji hokej.“

„Oh?“ řekl Jackie a s úsměvem na tváři se ke mně otočil. „Nevěděl jsem, že černošské děti hrají hokej.“

Úsměv jsem mu opětoval a zmohl se na pouhé „Yup“.

To jsem tehdy nevěděl.

Když jsem 18. ledna 1958 nastoupil k prvnímu zápasu za tým Boston Bruins, neměl jsem ani páru o tom, že prolamuji černošskou bariéru v hokeji.

Než jsem se stal součástí organizace Boston Bruins, hrál jsem v Quebecu za tým Quebec Aces. Dvě sezóny po sobě – v letech 1956 a 1957 – si mě Bruins pozvali do tréninkového kempu. Věřil jsem, že si mě vyberou. Jenže v obou případech jsem se po skončení kempu vrátil zpět do Quebecu.

Až v lednu roku 1958 zkontaktovalo vedení Bostonu tým Quebec Aces s žádostí: Chceme O’Reeho. Seznámil jsem se tedy s týmem a hned jsem měl nastoupit do dvou zápasů v Montrealu proti místním Canadiens.

Nikdy v životě jsem nebyl tak nadšený. Zavolal jsem matce, otci, bratrovi a sestře, abych jim sdělil novinky. Měl jsem hrát za Bruins v Montrealu proti Canadiens – to všechno se mělo stát příští den! Říkal jsem si: Já, Willie O’Ree, se stávám hráčem NHL.

Moje rodina se s nadšením okamžitě vydala do Montrealu. Z rodného města Fredericton to je více než 800 kilometrů, ale všichni chtěli být svědky historie. Mé historie. Víte, nikdy předtím jsem o černošské bariéře v hokeji nevěděl, ale když se to tak vezme, moji rodiče o tom věděli ještě méně. Byl jsem zde pouze proto, abych hrál hokej. A oni zde byli proto, že na mě byli hrdí. Okouzlující moment.

Před začátkem zápasu si mě trenér Bostonu Milt Schmidt a generální manažer klubu Lynn Patrick vzali stranou. „Willie, vzali jsme tě sem, protože si myslíme, že můžeš týmu pomoci. Nedělej si starosti z ničeho, co se na ledě stane. Celá organizace stojí za tebou,“ sdělili mi. V kabině mě spoluhráči hrozně povzbuzovali. Bylo se mnou zacházeno jako s každým jiným hráčem. Znamenalo to pro mě celý svět.

Naskočil jsem na led a po celém těle mi naběhla husí kůže. Canadiens byli v té době nejlepším týmem v lize. Vyhrávali jeden Stanley Cup za druhým. Maurice „Rocket“ Richard, Jacques Plante, Bernie Geofrrion, Doug Harvey – hvězdy nejvyšší úrovně. Richard byl mým obrovským idolem. Stát s těmito hráči na jednom ledě a hrát proti nim v zápase NHL bylo neskutečné.

A co bylo ještě více neskutečné, vyhráli jsme 3:0. Nyní jsem nebyl pouze hráč NHL, byl jsem i vítěz.

Ale jak jsem řekl, zajímal mě pouze hokej. Během hry jsem vůbec nevěděl, že prolamuji onu bariéru. Zjistil jsem to až následující ráno, když jsem si u snídaně otevřel noviny.

Koukal jsem na svoje jméno v sestavě.

Pak jsem ho zahlédl i v titulku.

Když vzpomínám na svou kariéru, hodně lidí se mě ptá, jestli jsem se „tehdy“ setkal s nějakými rasistickými narážkami. Má odpověď zní vždy stejně: „Co myslíte tím ‚tehdy‘?“

Pokud tím myslíte pár týdnů zpátky, tak tady mám jeden příběh.

Byl jsem na cestě do práce a zrovna jsem vycházel z hotelu. Chystal jsem se vyjít z výtahu, dvířka se rozevřela a já spatřil muže. Podívali jsme si navzájem do očí. Neznali jsme se, nikdy předtím jsme se nepotkali. On mě ale viděl, viděl barvu mé pleti. A pro něj to bylo, hádám, moc. Verbálně a rasisticky mě napadl a řekl mi to přímo do očí. Poté se dveře zavřely a už jsem ho nikdy neviděl.

Smutnou realitou je, že rasismus je tu stále. Byl tu včera, je tu dnes a je tu i právě teď. To platí pro různé druhy rasismu, mnozí si myslí, že se to dělo pouze „tehdy“. Házeli po mně tehdy fanoušci černé kočky? Jistě. Házeli po mně i bílé tampóny? Samozřejmě. Ale vy nepotřebujete znát moje příběhy. Stačí se ohlédnout pouze pár let zpátky, kdy lidé házeli po Wayneu Simmondsovi banánové slupky.

To se stalo v roce 2011, nikoli v minulé dekádě. Jestli je to pro mě zklamání? Jasně, že je. Jenže takoví lidé tu stále jsou. To je krutá realita.

Dnes, když čelím této realitě, vzpomenu si na mého staršího bratra Richarda.

Richard nebyl pouze mým bratrem a kamarádem, byl i mým mentorem. Řekl mi hodně důležitých věcí, které mě motivovaly k tomu, abych udělal kariéru v hokeji. Stále si nás pamatuji jako teenagery ve Frederictonu na našem posledním rybářském výletě předtím, než jsem opustil domov. Mluvili jsme o tom, co mám očekávat, až tam budu. Richard se na mě podíval a řekl: „Willie, jména, kterými tě budou někteří oslovovat, ti neublíží, pokud jim neumožníš, aby ti ubližovala. A pokud tam budou lidé, kteří tě nebudou akceptovat, ignoruj je.“ Někomu můžou tato slova připadat jednoduchá, pro mě ta slova ovšem znamenala všechno.

Vlastně stále znamenají.

Richard byl výjimečný, hodně mi pomohl v otázce rasistických urážek. To díky němu jsem se naučil tyto urážky nevnímat, bez něj bych z nich byl nejspíše deprimovaný, hlavně jako mladý hráč, a nikdy bych nedokázal to, co jsem dokázal. To Richard mě přesvědčil, že ti lidé, kteří mi nadávají, to dělají také proto, že mě vůbec neznají. A právě on do mě vepsal tuto zásadu: Hokej je pro každého.

Dal mi podnět k tomu, abych žil svůj život.

A já ho žil.

A dnes pracuji na tom, abych byl přesvědčený, že všechny ostatní děti jej dnes žijí také.

Děláme velké pokroky.

Když jsem začal v roce 1998 spolupracovat s NHL jako ředitel pro rozvoj mládeže v otázce rozmanitosti ligy, měli jsme v Severní Americe asi 5 programů. Dnes jich máme přes 45. A tyto programy dělají mnoho úžasných věcí. Stavíme nová kluziště. Provozujeme kliniky. Ty nám z velké části pomáhají řešit leckdy složité problémy.

Je tu ovšem také jiný obor, ve kterém děláme. Takový docela jednoduchý – rozvoj. Snažíme se čím dál více lidí přivést k jednomu z nejkrásnějších sportů na světě. A dětem vštěpujeme do hlavy to, co do mě vštěpoval můj bratr Richard před mnoha lety: Hokej je pro každého.

V mém prvním roce v roli ředitele jsme byli v Chicagu na All Star víkendu. Spolupracovali jsme s místním rozvojovým programem s názvem P.U.C.K. (Positive Uplifting of Chicago Kids). Během mého pobytu v Chicagu jsem i díky tomuto programu poznal mladého černošského kluka. Jmenoval se Gerald a bylo mu třináct let. Přišel za mnou a řekl: „Pane O’Ree, chci být brankář a chci hrát v NHL.“

Geraldovi rodiče nebyli z tohoto nápadu nadšení. Viděli jeho potenciál v atletice a mysleli si, že kvůli barvě jeho pleti v hokeji nedostane tolik příležitostí. Jeho kamarádi mu říkali, ať skončí s hokejem a začne hrát basketbal. Byl opravdu dobrý basketbalista, ale tomuto náporu odolal. Stále si stál za svým. „Ne, chci být brankář a chci hrát v NHL,“ opakoval. A to bez ohledu na to, že se ho lidé snažili přesvědčit, že s hokejem pouze ztrácí čas, protože je černoch.

O pět let později, v roce 2003, byl Gerald draftován týmem Tampa Bay Lightning. A 11. listopadu 2005 debutoval v NHL.

Ten Gerald je Gerald Coleman, který hrál 10 let profesionálně hokej. Nikdy nebyl žádným velkým jménem. Nikdy také nebyl největší hvězdou. Ale dokázal to. Dokázal to proto, že měl důvod věřit. Věřit v to, že hokej je i pro třináctiletého černého kluka z Chicaga. Že hokej je i pro něj.

Psal se rok 1962, bylo mi 27 let a byl jsem pozván na oběd s organizací NAACP (National Association for the Advancement of Colored People).

Byl jsem zde s trenérem mého tehdejšího týmu Los Angeles Blades a s pár dalšími hráči. Můj trenér se přidal ke skupince lidí stojící v rohu místnosti. Řešili nějaké obchodní záležitosti. Když jejich rozhovor skončil, trenér mne zavolal.

Položil ruku na rameno jednoho z hostů.

„Pane Robinsone, rád bych vám představil jednoho z našich hráčů. Tohle je Willie O’Ree.“

Jackie Robinson se otočil a chvíli se na mě díval.

„Willie O’Ree,“ řekl a potřásl mi rukou. „Ty jsi ten klučina, kterého jsem potkal tehdy v Brooklynu.“

Dnes je mi osmdesát, je jen těžko uvěřitelné, jak ten čas letí.

Během všech těch let za mnou lidé chodili, a stále chodí, a říkají: „Nevěděl jsem, že černoši hrají hokej.“ Když tohle řeknou, daruji jim stejný úsměv, jaký jsem daroval tehdy v roce 1949 Jackiemu.

Pak se k ním lehce nakloním, trochu zvýším tón hlasu a řeknu jim jediné slovo.

„Yup.“

Willie O‘Ree

Užij si zábavu a radost ze hry u Fortuny

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter